Dusíkáče

Dusíkáče jsou rostliny a byliny, které bývají často mezi pionýrskými rostlinami, které obsazují a zúrodňují každý obnažený kousek země, poutají vzdušný kyslík (díky symbiotickým bakteriím dokáží poutat ze vzduchu) a následně obohacují půdu o dusík. Kromě kompostu, hnoje a výluhů můžeme využít i celkem bezpracnou cestu – vytrvalé zelení hnojení jednou zasadíme a poté pracuje samo.

• pomáhají ostatním rostlinám a podporují rozmanitost
• vytvoří podmínky pro řad dalších druhů a louka začne doslova vzkvétat
• byliny a dřeviny mají i jiné výhody např. vzhled, květy či jedlé a plody
• dusík poutající rostliny se nazývají leguminózy

Dusíkáče ve formě keřů (hlošiny, čimišník, žanovec, rakytník) tedy vysazujeme do mladého sadu s tím, že jednou přirozeně zahynou a nahradí je sukcesně vyspělejší společenstvo rostlin (hlavních plodících stromů), kde potřebu dusíku zabezpečí přirozený koloběh rozkládající se organické hmoty a lokální výtrusy nadzemních i podzemních živočichů. 

Mezi pohledné trvalky rostliny, které dovedou půdu obohacovat o dusík a mohou tvořit součást pestré výsadby patří:

• vytrvalé jetele (plazivý, jahodnatý) a vikve,
• vojtěška setá
• hrách setý
• štírovník růžkatý (Lotus corniculatus) či lupina vlčí bob
• všechny rostliny z čeledi bobovitých, zvyšují obsah dusíku v půdě, dovedou to díky hlízkovým bakteriím, které žijí na koříncích a jsou schopny poutat vzdušný dusík, ten pak dokáží využí i ostatní rostliny
• Mezi dřeviny patří čimišník stromový, rakytník řešetlákový, hlošina úzkolistá, okoličnatá a mnohokvětá, arónie, žanovec měchýřník (Colutea arborescens), vítečník sítinovitý (Spartium junceum), albízie růžová (Albizia julibrissin), latnatce (Caenothus) a janovce (Cytisus). Jde o keře a stromky velmi dekorativní, kvetoucí, nektarodárné a v případě rakytníku, čimišníku a hlošin i poskytující jedlé a léčivé plody.

Jak fungují dusíkáče?

Mohlo by se zdát, že dokud půda nedostane jejich odumřelá těla, nezíská ani dusík. Ale kořenové vlášení, a stejně tak i hlízky skladující dusík, ve velkém odumírají při každém drobném proschnutí. A jakmile vlhkost stoupne, vyraší kořínky nové. Tento cyklus je zcela přirozený, dokonale stejnoměrnou vlhkost v půdě udržet nelze, ani to není žádoucí. Mírné vysychání a opětovné zavlažení jí kypří, pokud tedy obsahuje dostatek humusu. A právě ony odumřelé kořínky jsou pak pro okolní rostliny zdrojem dusíku. Ještě dřív, nežli půdu pokryjí odumřelé nadzemní části rostlin, což se stává i u většiny trvalek.