Deoxyribonukleová kyselina

Deoxyribonukleová kyselina (DNA) je nukleová kyselina, která nese genetickou informaci u všech organismu, má tvar dvojité šroubovice s příčnými můstky. DNA je pro život velmi důležitá látka, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu.

• gen je úsek DNA se specifickou funkcí, který je schopen při dělení buněk vytvářet svoje přesné kopie
• jednotlivé geny se mohou na DNA překrývat
• další významnou nukleovou kyselinou je RNA (ribonukleová kyselina)
• Protein p53 reguluje expresi mnohých genů, které mohou kontrolovat růst buněk, apoptózu (programovanou buněčnou smrt, opravu DNA, stárnutí buněčných populací a angiogenezi (růst nových cév).

Deoxyribonukleová kyselina (DNA), popis a její účinky:

• DNA más schopnost se replikovat, informace v ní uložené se mohou přenášet transkripcí do molekul RNA a následně mohou vznikat bílkoviny
• DNA je biologická makromolekula – polymer v podobě lineárního řetězce nukleotidů (A, G, C, T), každý nukleotid má tři důležité stavební součásti (deoxyribóza, fosfát a nukleová báze)
• Genom člověka, který je až na výjimky uložen v jádře každé lidské buňky ve formě chromosomů, je tvořen dlouhou dvoušroubovicí DNA sestávající ze 4 typů nukleotidů - zjednodušeně řečeno ze 4 typů písmenek genetické abecedy A - C - G - T (uvedených také v akronymu projektu)
• Genom člověka obsahuje 3,2 miliard těchto písmenek v různém pořadí, které tvoří přibližně 20 tisíc různých genů
• DNA je zásadním materiálem v diagnostice nemocí, testech otcovství, při vyšetřování zločinů, přípravě plodin s novými vlastnostmi či třeba hledání příbuzenských vztahů mezi organismy

Bylinky a rostliny prospívající DNA:

• kozinec blanitý (astragalus)
• vitamin B9, pomáhá v těle vyrábět (syntéza) a opravovat DNA a RNA

Co je epigenetika?

Epigenetika (od slova επί/mimo genetiku) je v moderním slova smyslu vědní podobor genetiky, jenž studuje změny v genové expresi (a tedy obvykle i ve fenotypu), které nejsou způsobeny změnou nukleotidové sekvence DNA.

Naše buňky používají epigenetické značky k tomu, aby si zapamatovaly, co má každý typ buněk a každý typ tkáně v lidském těle zapnout a co naopak vypnout. Jsou to jakési genetické lepicí papírky, značky zvýrazňovačem, nebo podtržené pasáže.

Co je telomeráza?

• více

20.2.2021 Vědci odhalili v lidském genomu na třicet tisíc míst, která rozhodují o aktivitách genů a podílejí se na stovkách lidských vlastností včetně sklonu k civilizačním chorobám. Onemocnění, jako je hemofilie, cystická fibróza, Huntingtonova choroba nebo Duchenneova svalová dystrofie, mají pacienti vepsané do dvojité šroubovice DNA. V „textu“ dědičné informace tvořeném třemi miliardami písmen genetického kódu u nich došlo k „překlepu“. Závažné chyby v dědičné informaci nesou také buňky zhoubných nádorů. Řada civilizačních chorob, jako je obezita, zvýšený krevní tlak, ateroskleróza nebo cukrovka druhého typu, však propuká v důsledku změn v aktivitě genů bez toho, že by se měnila písmena genetického kódu.

Jsou vyvolány „povrchovými úpravami“ dvojité šroubovice. Genetici označují tyto změny DNA jako epigenetické. Epigenetickým změnám vděčíme za svůj vznik. Všechny buňky našeho těla mají prakticky totožnou dědičnou informaci, a přesto se od sebe bílá krvinka, svalová buňka nebo neuron mozku na první pohled liší a v organismu plní zcela odlišné funkce.

Když genetici před dvaceti lety zveřejnili první nahrubo přečtené lidské genomy, patřil k největším překvapením tohoto průlomového počinu malý počet genů. Člověk jich má v dědičné informaci asi třiadvacet tisíc. Stejně jako myš a o málo víc než muška octomilka. Z celkového počtu tří miliard písmen genetického kódu tvoří geny necelá 2 %. Zbytek lidské DNA vědci dlouho považovali za bezvýznamnou genetickou „vycpávku“.

Když genetici zapátrali v přečtených lidských genomech po kombinacích písmen genetického kódu, které zvyšují rizika civilizačních onemocnění, nacházeli je většinou v „genetické vycpávce“. Varianty genů se daly spojit jen se sedmi procenty vloh ovlivňujících riziko onemocnění. Bylo jasné, že úseky DNA v „genetické vycpávce“ významně promlouvají do „povrchové úpravy“ dvojité šroubovice DNA a tím i do aktivity genů.

Naše buňky používají epigenetické značky k tomu, aby si zapamatovaly, co má každý typ buněk a každý typ tkáně v lidském těle zapnout a co naopak vypnout. Jsou to jakési genetické lepicí papírky, značky zvýrazňovačem, nebo podtržené pasáže.

Celkem vědci vytipovali deset tisíc epigenetických značek a s jejich sledováním se snažili proniknout do organizace aktivit genů různých buněk a tkání. Do centra jejich pozornosti se dostaly celkem dva miliony úseků DNA fungujících jako zesilovače genů. O jejich důležitosti svědčí fakt, že zabírají 13 %  lidského genomu, tedy několikanásobně víc než samotné geny.

Studované enhancery bylo možné zařadit do tří set různých týmů, z nichž každý řídil v buňkách jiné procesy. Přitom vědci vytipovali přes tři miliony vazeb mezi jednotlivými geny a regulačními úseky dědičné informace. Vznikl tak dosud nejkomplexnější obraz systému regulací lidského genomu.

https://www.lidovky.cz/relax/veda/lidsky-epigenom-je-precteny.A210215_083642_ln_veda_ape

20.10.2020 GIGANTICKÉ GENOMY ROSTLIN VZNIKAJÍ HROMADĚNÍM REPETITIVNÍ DNA A JEJÍ PŘEMĚNOU NA TEMNOU HMOTU. Celková délka molekul DNA v jádrech rostlinných buněk, tzv. genom, se mezi druhy liší více než 2000x. Velikost genomu přitom není úměrná počtu genů, který je u všech vyšších rostlin řádově stejný, ani velikosti a složitosti rostliny.

• Například genom dubu je paradoxně 65x menší než genom drobné byliny vraního oka čtyřlistého. Vraní oko (Paris quadrifolia) má ve svých buňkách 58.8 miliardy bází DNA, což je asi 20x víc než má člověk, a je tak příkladem rostlin s gigantickými genomy.
• Je zajímavé, že rostliny s gigantickými genomy jsou pak v celosvětovém měřítku výrazně častěji zastoupeny mezi kriticky ohroženými druhy, což ukazuje na jejich horší schopnost adaptace na měnící se podmínky.

https://techfocus.cz/veda-vesmir/2469-giganticke-genomy-rostlin-vznikaji-hromadenim-repetitivni-dna-a-jeji-premenou-na-temnou-hmotu.html?

20.8.2020 Ačkoli se český národ svým jazykem a kulturou hlásí ke slovanským kořenům, genetické výzkumy tomu moc nenasvědčují. Z genografického hlediska je dokonce naše populace v Evropě unikátním jevem. Většina Irů v sobě nosí geny keltské, většina Francouzů germánské a v Polsku byste našli 58 % mužů s kořeny slovanskými. V České republice ale žádnou výrazně převyšující genetickou skupinu překvapivě nenajdeme. Slovanské prapředky mělo jen 33 % Čechů, přičemž přibližně stejně početnou skupinu tvoří muži s geny germánskými a keltskými. Zbytek naší populace má původ ve Skandinávii, Středomoří, ale také třeba v Mezopotámii.

Takto pestrá genetická skladba obyvatelstva je v Evropě raritou, na druhé straně ale odpovídá poloze českého území v samém srdci kontinentu, kudy vedly významné obchodní cesty. Nesmíme zapomenout ani na německou kolonizaci v období vrcholného středověku, která k nám zřejmě vnesla množství germánských genů, jejichž nositelé se časem počeštili. Výsledky genografického výzkumu by mohly podpořit i domněnku, že Slované po příchodu na naše území původní keltské obyvatelstvo nevytlačili, ale přirozeně s ním splynuli.

https://www.dotyk.cz/magazin/cesi-dna-slovane-keltove-30000819.html?