Milankovičovy cykly

Milankovičova teorie (Milutin Milanković 1879 - 1958) nebo Milankovičovy (klimatické) cykly jsou kvaziperiodicky se opakující systematické změny v příjmu slunečního záření , způsobené výkyvy v oběhu Země kolem Slunce (excentricita , precese a oblikvita - sklon rotační osy). Milankovitch tvrdí, že ledová období začala, když se tři cykly dostali do konjunkce. Souhra tří orbitálních cyklů ovlivňuje množství slunečního záření přijímaného v různých zeměpisných šířkách během roku. Zdá se, že množství slunečního záření dopadajícího na severní polokouli při 65 ° severní šířky (Tyto podmínky pro severní šířky upřednostňují poněkud vyšší teploty, ale také více vodní páry ve vzduchu, což způsobuje více sněžení) řídí postup a ústup ledovců a ledových plátů.

  • Pokračováním výzkumů vrtů v ledovcích v Grónsku a na Antarktidě došli vědci k závěru, že na severní i jižní polokouli došlo za poslední 2 miliony let k 20 cyklům nárůstu a poklesu ledovcové pokrývky
  • IPCC zastává názor, že hlavním spouštěcím mechanismem dob ledových a meziledových jsou tyto astronomické cykly
  • Cykly mají spirálovitou vývojovou strukturu a na začátku a konci obvykle dochází ke skokové změně na novou úroveň poznání, nebo kvalitu.

Milankovičovy (klimatické) cykly

Pohyb tří těles Slunce - Země - Měsíc se vzájemně gravitačně ovlivňuje. V krátkodobém i dlouhodobém měřítku množství sluneční energie, které dopadá na zemský povrch, kolísá. Různé zeměpisné šířky, a tedy proměnlivé části moře a pevniny získávají různá množství tepla, což se projevuje změnami atmosférického a oceánického proudění. V ročním měřítku mluvíme o střídání ročních dob, ale v dlouhodobém cyklu je obraz složitější.

Každá světová šířka reaguje poněkud odlišně na každý ze tří základních Milankovičových parametrů. Např. hladiny jezer na Sahaře nejvíc reagují na precesní cyklus přibližně 21 tisíc let, zatímco severský ledovec je řízen nejdelším cyklem. Výsledkem je mnohoúrovňové předivo skládajících se či vylučujících se reakcí zemského systému. Pokud do klimatického systému navíc zavedeme pozorovaný megacyklus 250 tisíc let a kratší cykly o délce trvání 12, 7, 3 a 1 tisíc let, získáváme soustavu, která je bez hierarchické analýzy naprosto nepřehledná. Kromě toho totiž ještě existují cykly o délce trvání 7, 20, 100, 400 let i cykly trvající až 200 milionů let. V takovém případě se nemůžeme divit, že někteří klimatologové považují slovo cyklus za neslušné a na objevitele nových cyklů se dívají jako na nepřítele! Milankovičovy orbitální parametry se dají vystopovat až do paleozoika a jejich postavení je zřejmě ústřední. (Václav Cílek 1995)

  • Excentricita, orbity Země (zemská dráha se mění z eliptické na kruhovou a tím se mění se vzdálenost Slunce a Země, jejíž excentricita se mění od nuly,kruhová dráha, do 0,06), cyklus každých  96 000 - 127 000 let (vyjadřuje změny oběžné dráhy Země z eliptické na téměř kruhovou. V průběhu posledních 100 tisíc let dosahovala excentricita hodnotu 0,02 nebo méně. Současná hodnota je 0,0167 a maximum 0,019 dosazené před 10 tisíci lety bylo velmi nízké. Podstatná maxima se odehrávala před 110, 200, 300, 600, 700 a 960 tisíci lety. Menší maxima před 400, 500, 800 a 880 tisíci lety. Stotisícový klimatický cyklus ovládá klima posledního milionu let a přehlušuje důležitější čtyřicetitisícový cyklus, pravděpodobně proto, že ledovce narostly do takových rozměrů, že teplotní setrvačnost systému potlačila kratší cyklus. Při vysoké excentricitě je sezónní rozdíl v množství sluneční energie mezi perihelionem a aphelionem (3 únor a 4 červenec) až 30 %, v současné době dosahuje asi 7 %, při kruhové dráze je nulový. (Václav Cílek). Excentricita -změna dráhy Zeměm může být způsobena působením nějaké planety nebo jiné síly ve vesmíru (3 února a 4 července)
  • Cyklus s periodou přibližně 405 000 let (orbitální excentricita) díky gravitačnímu působení Jupiteru a Venuš (existuje i dlouhý cyklus 2,4 milionů roků), je provázána s uhlýkovým cyklem a cyklem fytoplanktonu. Cyklus orbitální excentricitity ovlivňuje globální podnebí, podílí se na střídání dob ledových a teplejších epoch. Co víc, nové poznatky naznačují, že měnící se dráha měla a má vliv také na biologickou evoluci, a možná i na vývoj nás - lidí.
  • Obliktivita, sklon rotační (šikmost - osa kolísá) osy Země je 23,5° (mezi cca  22 a 24,5°) cyklus každých ~ 41 000 let (jako důsledek gravitačního působení na rovníkové vyboulení Země),  může ovlivňovat monzuny a tak i periodickou tvorbu pouští, maxima dosáhl před cca 10 tisíci lety.Má vliv na pozici polárních kruhů a tropických obratníků. Cyklus 40 tisíc let je charakteristický pro teplé a chladné oscilace svrchního pliocénu a starého pleistocénu před 2,5 – 1 milionem let..
  • Precesní cyklus Země cyklus cca  26 000 let.
  • Lunární cyklus slapových sil (příliv a odliv zrychlují a zpomalují kývavý pohyb v rámci precesního cyklu) Měsíce s periodou 18, 6 roků (nutace), který je současně provázán s ENSO (El Niño Southern Oscillation)  sklon oběžné dráhy Měsíce způsobuje kolísání osy rotace Země.
  • ENSO je nejvýznamnějším známým zdrojem meziroční proměnlivosti počasí a klimatu v různých částech světa (s různými cykly 3 až 10 let. La Niña (protiklad k termínu El Niño) znamená česky „holčička“ a je, tak jako El Niño, dílčím jevem ENSO

Arktický cyklus -  cyklicky se zvětšuje a zmenšuje zalednění severního pólu v průběhu roku, ale také se mění ještě výrazněji v glaciálu a interglaciálu.

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/1995/cislo-9/milankovicovy-cykly.html

https://www.youtube.com/watch?v=iA788usYNWA

Vztah Milankovičových cyklů a teploty, spodní osa udává roky z prava do leva

Globální projevy Milankovičovy křivky na dlouhodobém trendu (žlutě jsou označeny pouště, zeleně lesy)

  • obrázek na pravo je z vyslého jezera na Sahaře, kde před 5 - 6 tisíci roky byla bohatá savana plná zvířat a lidí, neolitická civilizace zanikla, protože vznikla poušť
  • obyvatelé v pouštních oblastech jsou závislé na vodě, která je fosilní, neobnovitelná (Kalifornie, středozápad v USA, Negevská poušť v Izraeli, která je v průměru 6 000 roků stará, v té době na kontinentech nejvíce pršelo, fungoval monzun)

SubMilankovičovy cykly (fluktulace) v neogaciálu (cca posledích 4 500 roků), směřujeme do glaciálu (prof. Pokorný)

 

 

10.12.2021 Naše planeta se na oběžné dráze kolem Slunce "potuluje". A její proměnlivá trajektorie má na náš život větší dopad, než jsme původně mysleli. Ve škole vám patrně řekli, že Země obíhá Slunce po kruhové dráze, která je mírně eliptická. Nejspíš vám ale neprozradili, že tato dráha se mění. Zhruba každých 405 tisíc let se mírně protáhne - a stane se o pět procent eliptičtější. Potom se zase vrací na kruhovitější trajektorii.

  • Tato proměnlivá dráha, nazývaná orbitální excentricitou, má přitom na naši planetu nezanedbatelný dopad. Ovlivňuje globální podnebí, podílí se na střídání dob ledových a teplejších epoch. Co víc, nové poznatky naznačují, že měnící se dráha měla a má vliv také na biologickou evoluci, a možná i na vývoj nás - lidí.
  • Orbitální excentricita pohání evoluci nových druhů, přinejmenším mořských řas, nazývaných fytoplanktonkdyž se Země na své orbitě Slunci vzdaluje, vyvolává to mezi vodními řasami "explozi" zrodu nových druhů.
  • Proměnu, kterou popisují v žurnálu Nature, odhalili na kokolitkách, tedy drobných jednobuněčných řasách, které v průběhu životů obalují svá mikroskopická těla vápníkem. Postupné hromadění těchto druhů v průběhu milionů let dalo vzniknout bílým Doverským útesům. Slavné pobřeží Anglie je v podstatě hrobkou nezměrného množství mikrofosilií kokolitek. 
  • Kokolitky jsou doslova živeny slunečním svitem. Energie slunečních fotonů se u nich spolu s oxidem uhličitým podílí na fotosyntéze, díky které máme dost kyslíku k dýchání. Je tedy nasnadě, že když se oběžná dráha Země protáhne a svitu ubude, může se to na fytoplanktonu podepsat.
  • Ačkoli kokolitky jsou mikroby, jejich velikost se v průběhu věků může významně měnit. Beaufort se svým týmem pomocí automatizované mikroskopie a strojového učení provedl devět milionů měření fosilizovaných kokolitek, které žily v různých vrstvách Tichého a Indického oceánu během 2,8 milionu let. Průměrná velikost kokolitek se řídí právě pravidelným cyklem změn výstřednosti dráhy Země - každých 405 tisíc let se tak opakuje příběh zvětšování a zmenšování řas. Největší velikosti přitom kokolitky dorůstají krátce po období největší výstřednosti. Tento jev je dlouhodobý, platný bez ohledu na roční období. Podobným způsobem se cyklus promítá také do vzniku zcela nových druhů řas.
  • Řasy se ale v datech z měření takto neproměňují jen v prostoru, ale i čase. Když dlouhodobě poklesne sluneční svit, zvýší se evoluční tlak na řasy - a to vede k nárůstu jejich nových druhů. Řasy se v "hubenějším" období snaží přizpůsobit horším podmínkám. Postupně se tak z původního jednoho druhu začínají odštěpovat druhy nové. Právě to vede k "explozi" rozmanitosti, která je přímo svázána s orbitou Země a svitem Slunce.
  • Proměny rozmanitosti fytoplanktonu by přitom mohly být hnací silou v cyklu koloběhu uhlíku přírodními systémy. Uhlíkový cyklus sám o sobě dalekosáhle souvisí s dalšími formami života, v neposlední řadě i s lidmi... Ačkoli jsou řasy drobounké organismy, jejich vliv na zbytek přírody se po této studii jeví jako větší, než bychom mohli předpokládat. A může nakonec ovlivňovat i nás samotné.
  • https://nedd.tiscali.cz/zeme-meni-svou-drahu-kolem-slunce-a-tim-pohani-evoluci-524780?

 

0 produktů
VÝPRODEJ !
se SLEVOU až 49%
Osobní odběr v Brně
zdarma! 2x výdejní místo