Milankovičovy cykly

Milankovičova teorie (Milutin Milanković 1879 - 1958) nebo Milankovičovy (klimatické) cykly jsou kvaziperiodicky se opakující systematické změny v příjmu slunečního záření , způsobené výkyvy v oběhu Země kolem Slunce (excentricita , precese a oblikvita - sklon rotační osy). Milankovitch tvrdí, že ledová období začala, když se tři cykly dostali do konjunkce. Souhra tří orbitálních cyklů ovlivňuje množství slunečního záření přijímaného v různých zeměpisných šířkách během roku. Zdá se, že množství slunečního záření dopadajícího na severní polokouli při 65 ° severní šířky (Tyto podmínky pro severní šířky upřednostňují poněkud vyšší teploty, ale také více vodní páry ve vzduchu, což způsobuje více sněžení) řídí postup a ústup ledovců a ledových plátů.

  • Pokračováním výzkumů vrtů v ledovcích v Grónsku a na Antarktidě došli vědci k závěru, že na severní i jižní polokouli došlo za poslední 2 miliony let k 20 cyklům nárůstu a poklesu ledovcové pokrývky
  • IPCC zastává názor, že hlavním spouštěcím mechanismem dob ledových a meziledových jsou tyto astronomické cykly

Milankovičovy (klimatické) cykly

Pohyb tří těles Slunce - Země - Měsíc se vzájemně gravitačně ovlivňuje. V krátkodobém i dlouhodobém měřítku množství sluneční energie, které dopadá na zemský povrch, kolísá. Různé zeměpisné šířky, a tedy proměnlivé části moře a pevniny získávají různá množství tepla, což se projevuje změnami atmosférického a oceánického proudění. V ročním měřítku mluvíme o střídání ročních dob, ale v dlouhodobém cyklu je obraz složitější.

Každá světová šířka reaguje poněkud odlišně na každý ze tří základních Milankovičových parametrů. Např. hladiny jezer na Sahaře nejvíc reagují na precesní cyklus přibližně 21 tisíc let, zatímco severský ledovec je řízen nejdelším cyklem. Výsledkem je mnohoúrovňové předivo skládajících se či vylučujících se reakcí zemského systému. Pokud do klimatického systému navíc zavedeme pozorovaný megacyklus 250 tisíc let a kratší cykly o délce trvání 12, 7, 3 a 1 tisíc let, získáváme soustavu, která je bez hierarchické analýzy naprosto nepřehledná. Kromě toho totiž ještě existují cykly o délce trvání 7, 20, 100, 400 let i cykly trvající až 200 milionů let. V takovém případě se nemůžeme divit, že někteří klimatologové považují slovo cyklus za neslušné a na objevitele nových cyklů se dívají jako na nepřítele! Milankovičovy orbitální parametry se dají vystopovat až do paleozoika a jejich postavení je zřejmě ústřední. (Václav Cílek 1995)

  • excentricita, orbity Země (zemská dráha se mění z eliptické na kruhovou a tím se mění se vzdálenost Slunce a Země, jejíž excentricita se mění od nuly,kruhová dráha, do 0,06), cyklus každých  96 000 - 127 000 let (vyjadřuje změny oběžné dráhy Země z eliptické na téměř kruhovou. V průběhu posledních 100 tisíc let dosahovala excentricita hodnotu 0,02 nebo méně. Současná hodnota je 0,0167 a maximum 0,019 dosazené před 10 tisíci lety bylo velmi nízké. Podstatná maxima se odehrávala před 110, 200, 300, 600, 700 a 960 tisíci lety. Menší maxima před 400, 500, 800 a 880 tisíci lety. Stotisícový klimatický cyklus ovládá klima posledního milionu let a přehlušuje důležitější čtyřicetitisícový cyklus, pravděpodobně proto, že ledovce narostly do takových rozměrů, že teplotní setrvačnost systému potlačila kratší cyklus. Při vysoké excentricitě je sezónní rozdíl v množství sluneční energie mezi perihelionem a aphelionem (3 únor a 4 červenec) až 30 %, v současné době dosahuje asi 7 %, při kruhové dráze je nulový. (Václav Cílek). Excentricita -změna dráhy Zeměm může být způsobena působením nějaké planety nebo jiné síly ve vesmíru (3 února a 4 července)
  • cyklus s periodou přibližně 405 000 let díky gravitačnímu působení Jupiteru a Venuš (existuje i dlouhý cyklus 2,4 milionů roků)
  • obliktivita, sklon rotační (šikmost - osa kolísá) osy Země je 23,5° (mezi cca  22 a 24,5°) cyklus každých ~ 41 000 let (jako důsledek gravitačního působení na rovníkové vyboulení Země),  může ovlivňovat monzuny a tak i periodickou tvorbu pouští, maxima dosáhl před cca 10 tisíci lety.Má vliv na pozici polárních kruhů a tropických obratníků. Cyklus 40 tisíc let je charakteristický pro teplé a chladné oscilace svrchního pliocénu a starého pleistocénu před 2,5 – 1 milionem let.
  • precesní cyklus Země cyklus cca  26 000 let
  • lunární cyklus slapových sil (příliv a odliv zrychlují a zpomalují kývavý pohyb v rámci precesního cyklu) Měsíce s periodou 18, 6 roků (nutace), který je současně provázán s ENSO (El Niño Southern Oscillation)  sklon oběžné dráhy Měsíce způsobuje kolísání osy rotace Země
  • ENSO je nejvýznamnějším známým zdrojem meziroční proměnlivosti počasí a klimatu v různých částech světa (s různými cykly 3 až 10 let. La Niña (protiklad k termínu El Niño) znamená česky „holčička“ a je, tak jako El Niño, dílčím jevem ENSO

Arktický cyklus -  cyklicky se zvětšuje a zmenšuje zalednění severního pólu v průběhu roku, ale také se mění ještě výrazněji v glaciálu a interglaciálu

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/1995/cislo-9/milankovicovy-cykly.html

https://www.youtube.com/watch?v=iA788usYNWA

Vztah Milankovičových cyklů a teploty, spodní osa udává roky z prava do leva

Globální projevy Milankovičovy křivky na dlouhodobém trendu (žlutě jsou označeny pouště, zeleně lesy)

  • obrázek na pravo je z vyslého jezera na Sahaře, kde před 5 - 6 tisíci roky byla bohatá savana plná zvířat a lidí, neolitická civilizace zanikla, protože vznikla poušť
  • obyvatelé v pouštních oblastech jsou závislé na vodě, která je fosilní, neobnovitelná (Kalifornie, středozápad v USA, Negevská poušť v Izraeli, která je v průměru 6 000 roků stará, v té době na kontinentech nejvíce pršelo, fungoval monzun)

SubMilankovičovy cykly (fluktulace) v neogaciálu (cca posledích 4 500 roků), směřujeme do glaciálu (prof. Pokorný)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

0 produktů