Schumpeter Josef Alois

Josef Alois Schumpeter (8.2.1883 Třešť, 8.1.1950), rakouský ekonom, ministr financí Rakouska, politolog, který ovlivnil ekonomickou vědu 20. století zavedením striktně teoretických přístupů, základů diskuze dynamiky a statiky v ekonomii, a zavedení inovace jako zdroje ekonomické dynamiky a mnoha dalších objevů.Je autor knihy Kapitalismus, socialismus a demokracie. Schumpeter sdílel Marxův závěr, že se kapitalismus zhroutí, ačkoliv vyvozoval, že bude nahrazen socialismem z nemarxistických důvodů. V této knize charakterizoval kapitalismus známým obratem jako „tvořivé ničení“ (creative destruction), během něhož staré způsoby jsou vlastním systémem zničeny a nahrazeny novými. Domnívá se, že úspěch kapitalismu povede k formě korporativismu a vytvoření postojů, které budou kapitalismu nepřátelské, zejména mezi intelektuály. V rozvinutém kapitalismu nebude existovat intelektuální a sociální klima, které by umožňovaly enterpreneurství. Proto bude nahrazen nějakou formou socialismu. Stane se to bez revoluce, pouze trendem volit do parlamentu sociálně demokratické strany.

Schumpeter, informace, teze:

• Ekonomický vývoj pojednává jako tok v kruhu, který vede ke stacionárnímu stavu. Tento stacionární stav je podle Schumpetera popsán walrasiánským ekvilibriem. Hrdinou tohoto příběhu se stává podnikatel, který ruší rovnováhu a působí ekonomický vývoj, který probíhá cyklickým způsobem podle několika časových měřítek. V těchto úvahách Schumpeter oživil ideje Nikolaje Kondratěva o padesátiletých cyklech, Kondratěvovy vlny.
• Navrhl model se čtyřmi hlavními cykly: Kondratěva (54 let), Kuzněcova (18 let), Juglara (9 let) a Kitchina (okolo 4 roků), které se mohou spojovat a vytvářet složenou vlnu. Pokud se fáze všech těchto vln spojí, mohou vytvořit propad a následnou depresi.
• Za důležitý zdroj podnikatele, s jehož pomocí může pořídit potřeby pro uskutečnění své vize, považoval dobře vyvinutý kapitalistický finanční systém, včetně širokého rozsahu institucí pro poskytování úvěrů. Ekonomy je možné dělit na ty, kteří zdůrazňují "reálnou" analýzu a považují peníze pouze za závoj, a na ty, pro které jsou monetární instituce důležité a peníze mohou být zvláštní hybnou silou. Schumpeter i Keynes patří mezi ty druhé. Jako ekonomický liberál však Schumpeter přesto keynesiánství odmítal.
• popsal kapitalistickou tvořivou destrukci ( kapitalismus jako nositele "tvořivého ničení") jako pohon podnikatelského ducha
• podle současných byznysmenů v technologickém sektoru je Schumpeterovo "tvořivé ničení" omluvenkou přečinů, kterých se dopouštějí, když usilují o to, aby se jejich firmy prosadily v tvrdém a nehostinném tržním prostředí.
• společně s Keynesem je považovaný za nejvýznamnější ekonomy dvacátého století
• "Základním omylem pro Schumpetera bylo, že "normální" ekonomie je ve stavu rovnováhy. Od studentských let měl za to, že moderní ekonomie je stále v dynamické nerovnováze. Schumpeterova ekonomie není uzavřený systém jako newtonské universum, anebo jako Keynesova makro-ekonomie. Je stále rostoucí a měnící se, ve své podstatě spíše biologická než mechanistická. Pokud Keynes byl "heretik", pak Schumpeter byl skutečný "nevěřící".

 Teorie Mark I a Mark II, koncept podnikavosti

• Mark I: inovace a technologické změny národů pocházejí od podnikatelů, divých duchů. Nalezl pro ně německé slovo Unternehmergeist (podnikatel-duch). Věřil, že tito jedinci jsou těmi, kteří způsobují, že ekonomika země funguje 
• Mark II: skutečnými zdroji inovací a hybateli ekonomiky jsou velké společnosti, které mají zdroje a kapitál pro investice na výzkum a vývoj
• oba argumenty mohou v současnosti stát vedle sebe, jako vzájemně se doplňující.

Schumpeterova konkurenční teorie demokracie

Nesouhlasí s koncepcí, že demokracie je proces ve kterém voliči určí veřejnou agendu, způsob jejího řešení a pověří určité politiky jejich správou. To považuje za nerealistické, protože voliči nedisponují dostatečnými znalostmi, jsou povrchní a mohou být ve značné míře manipulování politiky, kteří agendu nastolují sami. To může úspěch konceptu „vlády lidu“ činit jak pochybný, tak i nežádoucí. Schumpeter navrhuje minimalistický model ovlivněný Maxem Weberem, v němž je mechanismem demokracie soutěž mezi vůdci, podobná nabídce zboží na trhu. Pravidelné volby legitimizují vlády a nutí je být odpovědnými. Politický program je však spíše vlastněn politiky než voliči a role účasti jednotlivců je v modelu významně omezena.

 

Zdroj: wikipedia.cz

Kdo zneužívá Schumpeterovy myšlenky?

Facebook, Uber, atd.

• z dnešního pohledu se jako naivní jeví přesvědčení, že sociální síť, která chce o svých uživatelích vědět vše, nechá jejich seznamy kontaktů ležet ladem.
• Facebooku hrozí pokuta až 16 tisíc dolarů za každého uživatele, jehož osobní údaje by byly zneužity, v kauze Cambridge Analytica by se tak celková pokuta pro Facebook mohla vyšplhat až na zhruba 800 miliard dolarů (současná hodnota je cca 550 miliard USD)

O trestu Facebooku: https://www.ftc.gov/news-events/press-releases/2011/11/facebook-settles-ftc-charges-it-deceived-consumers-failing-keep

20.7.2023 Temná budoucnost kapitalismu. Čeká nás po letech růstu strmý pád?

Ukazuje se, že jeden z vůbec nejuznávanějších ekonomů Joseph Alois Schumpeter, rodák z moravské Třeště, nebyl daleko od pravdy, když světu prorokoval konec kapitalismu. Představil nám pozoruhodnou myšlenku, že výjimečně zdařilý ekonomický růst, který je s kapitalismem nerozlučně spojen, se mu paradoxně může stát osudným.

• Schumpeter ve svém díle Kapitalismus, socialismus a demokracie vyjádřil svoji skepsi ohledně dlouhodobé udržitelnosti tržního hospodářství. Opřel ji o tvrzení, že je to kupodivu mimořádný úspěch, a nikoli neúspěch kapitalismu (jak mylně předvídal Karl Marx), který jej jednoho dne – lidově řečeno – přivede do hrobu. Jak zvláštní, že silná stránka tržního hospodářství, kterou je nepopiratelný rozmach všeobecné životní úrovně, může být současně jeho největší slabinou...
• Proč by se kapitalismus, ono soukolí pohánějící ekonomický růst, měl zadrhnout? Možnou překážku představuje zpohodlnění populace...

Kapitalismus nutně doprovází dočasné strádání určitých odvětví. Blahobyt, který lidstvu tržní hospodářství v tak hojné míře přináší, není zadarmo (stejně jako vše ostatní na naší planetě). Povahou kapitalismu je proces, který Schumpeter výstižně pojmenoval kreativní destrukce. Ten v zásadě spočívá na principu neustálého narušování a obnovování ekonomické struktury.

Kapitalismus je svojí povahou neodmyslitelně dynamický, vnitřně nepokojný systém a jen máloco v něm je stálé. K různorodým změnám dochází nepřetržitě. Tu vzniká něco nového a tu zase zaniká něco starého. Stávající rovnováha je inovujícími podnikateli věčně bořena a následně je jimi nastolena nová, kterou dříve či později čeká stejný osud jako tu předchozí.

V tomto duchu ekonom Israel Kirzner kdysi napsal: „Existence podnikatele je neslučitelná se stavem rovnováhy, je však kompatibilní a samozřejmě zcela zásadní pro vysvětlení procesu dosahování rovnováhy.“ To vše sice posouvá svět v souhrnu kupředu, ale neobejde se to bez nákladů. Některá odvětví nutně skončí, když se dominantního postavení chopí ta efektivnější. Je proto zjevné, že se tato proměna – ač v širším pojetí blahodárná – trpce dotkne některých subjektů.

 

Co je ale oním důvodem, proč by se kapitalismus, ono soukolí pohánějící ekonomický růst, měl zadrhnout? Možnou překážku představuje, zjednodušeně řečeno, zpohodlnění populace – navyknutí si na aktuální blahobyt a částečné intelektuální oslepení znemožňující správně vidět hybné síly, které v minulosti onen pokrok táhly.

• Od chvíle, kdy se začíná silně opovrhovat podnikateli, kteří jsou strůjci bohatství, z něhož těží celá společnost, se datuje úpadek kapitalismu...

Konec prosperity?

Buďme konkrétnější. Po dosažení určité míry prosperity mohou lidé přestávat chtít snášet potřebné přizpůsobování se nahodilým změnám. Časem už nemusí být ochotni tolerovat nutné zlo, které růst životní úrovně nerozlučně doprovází, domnívaje se při tom, že se jedná o nepříjemnosti, které jsou zbytné a jež lze nadobro odstranit.

Když stávající bohatství a vyspělost země začínají lidé považovat za samozřejmé či dokonce určitou entitou přímo zaručené, dochází k tendenci zapomínat, že za tím vším postupným rozmachem stála zejména politika svobody.

Je příznačné, že zatímco se bohatství národů buduje s potem ve tváři, tedy pomalu a těžko, lze jej ztratit bez sebemenší námahy. Ani se nenadějeme a rázem přicházíme o po generace vytvářené bohatství. Prvním krokem je přitom zpochybnění základního stavebního kamene, instituce, jejíž zdárné fungování předurčuje vyspělost zemí – soukromého vlastnictví.

A to není jediný důvod. Ludwig von Mises ve své útlé (leč velmi poučné) knížce Antikapitalistická mentalita popisuje, že jakmile utichá touha po zlepšování okolního prostředí, přestává účinkovat pohnutka, která dříve podněcovala ekonomický růst.

Spokojí-li se společnost se svojí materiální situací a zachová-li se lhostejně k příležitostem pro její další zlepšení, pak zhasíná jiskra, která dříve roznítila prosperitu tržního hospodářství. Od chvíle, kdy se navíc začíná silně opovrhovat podnikateli, kteří jsou strůjci bohatství, z něhož těží celá společnost, se datuje úpadek kapitalismu a s ním i růstu blahobytu jako takového.

Nemluvě o neblahých důsledcích, které přinese věk byrokratů a úředníků, kteří postupně vytlačují inovativní podnikatele.

• Ačkoli lidstvo stojí před mimořádně náročnými výzvami (turbulentní geopolitické dění, koncentrace moci v rukou nedemokratických režimů, globální oteplování či opomíjený, ale velmi závažný úbytek počtu obyvatel), pokud – anebo spíše dokud – bude k nalezení alespoň trochu přijatelné prostředí pro působení soukromé iniciativy a svobodného podnikání, vždy budou objeveny možnosti, jak se popasovat s aktuálními tíživými problémy.
• To je ta klíčová podmínka, která rozhodne o úspěchu, nebo neúspěchu nadcházejícího vývoje civilizace. To vše ovšem za předpokladu, že liberální principy budou všeobecně přijímány a chápány jako jediný skutečný zdroj prosperity. A to zvláště v dnešní době a v naší zemi.

 

Kapitalismus vs. socialismus

Znamená to snad, že kapitalismus selhává, a je proto třeba se vydat novou („třetí“) cestou? Je řešením přidat před sousloví tržní hospodářství další přívlastky? Nabízí se třeba lasiččí slovo sociální, jak jej označil F. A. Hayek ve svém díle Osudná domýšlivost s doplněním, že se toto adjektivum stalo pravděpodobně tím nejošidnějším a nejšálivějším výrazem našeho politického slovníku.

Je tedy tohle to správné východisko? Rozhodně ne! Kapitalismus má své nedostatky. Nicméně je nutné – slovy autora nejznámější učebnice ekonomie, Paula Samuelsona – nedokonalosti jednoho uspořádání porovnávat s nedokonalostmi jiného. A v tomto relativním vyjádření vůči ostatním zřízením tržní hospodářství bezkonkurenčně vítězí.

Všechny země, které se vydaly cestou socialismu (tedy antiteze liberalismu), skončily v utrpení a bídě. V komunistických režimech zavládá taková chudoba a strádání, že v nich – slovy Karla Čapka – dokonce není nikde k mání ani hřebík na oběšení. A není to náhoda.

Ekonomická teorie už dávno předtím, než byly socialistické experimenty praxí ozkoušeny a shledány zoufale neúspěšnými, dokázala perverzní myšlenky stojící za kolektivistickými režimy nelítostně rozcupovat. Zejména pak popření soukromého vlastnictví a s ním i lidské přirozenosti jako takové. Je však v konečném důsledku jen na nás (respektive na vládách jednotlivých zemí), zdali se budeme řídit platnými teoretickými poznatky, anebo se budeme opět pokoušet popřít lidskou přirozenost centrálním plánováním, ať už bude jeho konkrétní podoba zrovna jakákoli.

https://finmag.penize.cz/spolecnost/443723-temna-budoucnost-kapitalismu-ceka-nas-po-letech-rustu-strmy-pad?