Lunární cykly

Lunární cyklus slapů Měsíce je cca 18,6 roků - souvisí s jevem El Nino a La Nina (ENSO),  jejíž důsledkem je i nutacie Země (kolísavý nebo kývavý pohyb osy, nutuace) , která je krátkodobou změnou precese (prece má cyklus cca 26 000 roků). Gravitační pole Slunce působí, že sklon oběžné roviny Měsíce vůči zemskému rovníku pravidelně kolísá mezi 18,4° a 28,6° což působí kolísání osy rotace Země až o 9,2" se stejnou periodou 18,61 roku; k tomu se přidávají gravitační pole ostatních planet, která působí výchylky podstatně menší a s kratšími periodami. Tyto složky nutace lze přesně vypočítat a předpovědět. Vedle toho jsou zde ještě nepravidelné vlivy, působené například mořskými proudy nebo plastičností Země, které lze předpovídat jen na kratší období.

• Cykly mají spirálovitou vývojovou strukturu a na začátku a konci obvykle dochází ke skokové změně na novou úroveň poznání, nebo kvalitu.
• Nutace (z lat. nutare, kývat, kolísat) je kývavý či kolísavý pohyb osy otáčení nedokonale symetrického rotujícího tělesa, jako je setrvačník, planeta nebo letící kulka. Nutace může být podélná, pokud znamená kolísání rychlosti precese, anebo příčná, pokud se děje kolmo k precesnímu pohybu.
• K (podélné) nutaci planety dochází proto, že slapové síly (např. příliv a odliv) se s časem mění a zrychlují a zpomalují precesi.

Účinky slapových sil se na Zemi projevují v hydrosféře, atmosféře, ionosféře a litosféře – rozeznávají se slapy hydrosféry (mořské slapy, mořské dmutí), slapy atmosféry (atmosférické slapy), slapy ionosféry (ionosférické slapy) a slapy zemské kůry (litosférické slapy). Měsíc se pomalu vzdaluje od Země rychlostí asi 38 mm za rok.

• Slapové jevy představují v užším smyslu slova zvyšování a snižování hladiny moře v důsledku působení slapových sil. Zvyšování hladiny se označuje jako příliv, snižování jako odliv, souhrnně se mluví o dmutí mořské hladiny. Nejvyšší úroveň hladiny, dosažená za určitou periodu, je velká voda, nejnižší malá voda
• Slapové jevy způsobují deformace povrchu oceánu vlivem sil, kterými na vodní masu působí nebeská tělesa, v případě Země především Měsíc a Slunce.

Příliv a odliv

Mořský příliv / odliv (či vodní dmutí) je způsobováno gravitačním působením okolních vesmírných těles, a to především Měsíce a Slunce, ale také odstředivou silou rotace Země. Gravitační účinky Měsíce jsou větší než gravitační účinky Slunce. Příliv vzniká na straně přivrácené k Měsíci i na straně k němu odvrácené (jelikož na straně přivrácené k Měsíci je vodní hladina ovlivňována gravitací Měsíce a na straně odvrácené pak odstředivou silou). Příliv a odliv se pravidelně střídají při každé kulminaci Měsíce. Příliv se opakuje vždy po 12 hodinách a 25 minutách (tzv. půldenní příliv), který každý následující den vrcholí o 50 minut později než předešlého dne. Můžou pak nastat ještě dvě zajímavé kombinace, když do celého procesu zakomponujeme i gravitační sílu Slunce.

• Jestliže se Země, Měsíc a Slunce nacházejí v jedné rovině (Měsíc je v úplňku či v novu), pak se gravitační účinky Slunce a Měsíce sčítají a příliv je tedy větší. Mluví se o tzv. skočném přílivu.
• Pokud však spojnice Země—Měsíc a Země—Slunce svírají pravý úhel, potom se výsledné síly působení Měsíce a Slunce odčítají, příliv je menší (hluchý příliv)

Během událostí EL Niño produktivita fytoplanktonu v rovníkovém Pacifiku dramaticky klesá, protože východní obchodní větry, které normálně vedou vzhůru, rostou stále nebo dokonce opačným směrem. Přechod mezi El Niño a jeho protějškem, La Niña, je někdy doprovázen dramatickým nárůstem produktivity fytoplanktonu, protože náhle se obnovuje nátok hlubinné vody bohaté na živiny. Události El Niño ovlivňují vzorce počasí za Pacifikem; například ve východním Indickém oceánu kolem Indonésie se během El Niño zvyšuje produktivita fytoplanktonu.